A hubení budou studení

Před 12 minutami | bs |  Společnost
Krátké zavzpomínání na etapu hubnutí.

Mohlo by se zdát, že zhubnout chtějí jen ženy. Ale není tomu tak. Podle odborníků se to týká také kolem 30% mužů. Dlouho jsem netušil, že budu patřit mezi ně. Když ručička váhy ale překročila 110 kg, po nějaké době 115 kg, tušil jsem, že se něco musí stát. A také že ano! Váha poté, co jsem na ni jednoho dne vstoupil, hekla něco zlozvěstně v čínštině a bylo po ní. Pošla, potvora. To není dobrý, pomyslel jsem si. V té chvíli jsem začal uvažovat, co s tím. Jednak sehnat novou váhu, nějakou pro XXXL figurky, jednak se zamyslet, jak nějaké to kilo shodit. To první, jak se ukázalo, byl menší problém, než to druhé. Na nějakou dobu jsem to pustil z hlavy. A pokračoval v kolotoči práce, stresu, nepravidelných jídel, svačin a odbytých obědů. A večerního přejídání. A k tomu pivíčko, aspoň pět, aby jim nebylo smutno. A pak to přišlo. Dostal jsem impuls. Impuls od couvajícího auta na parkovišti, které mi poranilo nohu. Naštěstí ne trvale, ale musel jsem na pár týdnů vypadnout z Hikari expresu každodenních povinností. Na chvíli jsem chyběl při budování civilizace. A jak potvrdil Dr.Grygar, dokonce to nemělo vůbec žádný vliv ani na rotaci ramen Galaxie. To by mě předtím nenapadlo.

Během těch dní jsem se zklidnil. Měl čas se zamyslet. A určit si priority. A vzpomněl jsem si na nebožku váhu a příčinu jejího tragického skonu. Já to dokážu! Nadchnul jsem se pro tu myšlenku, že shodím nějaké to kilo. A nebylo to žádné Novoroční rozhodnutí. Tuším, že to bylo někdy v červnu. Neměl jsem žádný konkrétní cíl, kam se s hmotností dostat. Jen to zkusit, a potom se uvidí. A už vůbec žádnou představu, jak toho docílit. Nejdříve jsem si prošel různé návody. Nabídky tipu: Marcela z Ostravy díky této zázračné metodě zhubla 15 kg za 10 dní - jsem zavrhnul. Bylo to čistě racionální rozhodnutí: nic proti Ostravě. Ale Marcelu nemusím. Na základce mi vylila sodovku do aktovky se sešity. A já je musel přepisovat. I jiné nabídky, jak zhubnout během několika dní, s výsledky patrné už po pár hodinách, se mi nezdály. Připadalo mi to, že bych mohl zhubnout příliš snadno. Takříkajíc bez zásluh. Navíc tu bylo i bezpečnostní riziko. Šušká se po internetu, že jeden tlouštík nedbal návodu, a vypařil se během 24 hodin! Jediné co z něj zbylo, byla plachta z jachty a Sovětská vlajka, které se obě našly v jeho pokoji. Vypadalo to na velkou záhadu. Ale pozůstalí později potvrdili, že to bylo jeho vasilo a trenky. Brrr, to bych fakt nechtěl, takhle dopadnout. Nakonec jsem si udělal svůj plán, jak změnit jídelníček. A životní styl. Ten hlavně.

Že se něco děje, zjistila manželka ve chvíli, kdy z komory zmizel kastl s pivama. Už nebudu pít pivo, prohlásil jsem.
- Uvidíme, srabe, smála se žena.
A řízky už taky nedělej. Maso jen ve šťávě. A rýžu místo hranolek. Nejlépe ten kuskus. Pečivo jen takové, které má víc jak 6% vlákniny, říkala to ta doktorka Camprlíková. A cukr mi už taky nedávej do kafe ani čaje. O soli ani nemluvím! A ty zákusky dej mamince, té své, prosím. Na pití už žádné slazené vody. Pít jsem začal jen vodu s citrónem či mátou, čaje dle libosti. Bylo toho fakt hodně, co bylo potřeba změnit. Nakonec jsme se museli se ženou domluvit na mnoha kompromisech, jak vařit pro mě a zbytek rodiny. Moc jí za to děkuji, bez její podpory by to nešlo. A začít pravidelně snídat, svačit, obědvat, svačit, večeřet, a druhou večeři před spaním (abyste si nemysleli: druhá večeře před spaním znamená, že schroupáte např. jednu papriku). A hlavně po nástupu do práce se nevrátit k původnímu chaosu, a dát si pravidelně něco aspoň zdánlivě zdravého. Jak vlastně poznat, co je zdravé? No, to je fakt celá věda. Stávalo se mi, že jsem v obchodech dlouze studoval složení potravin, cukry, tuky, z toho mastné kyseliny, vlákniny a já nevím co ještě. Manželka byla při nákupech ze mě zoufalá. Ale časem jsem přišel na jednoduchý trik. Když jsem v obchodě měl rozhodnout, která ze dvou zdánlivě stejných potravin je ta zdravější, takřka 100% platilo: představ si, co bude chutnat hnusněji, to bude jistě i zdravější. A pokud je to navíc i dražší, je to na tutáč!

Začal jsem se vážit pravidelně 1x týdně, vždy ve stejný den. Hodnotu jsem vždy zapsal do aplikace v mobilu, která mi zobrazovala graf hmotnosti v závislosti na čase. Zpočátku to bylo divné. Chvílu šla váha dolů, potom nahoru. Ale za pár týdnů to přišlo! Najednou se křivka grafu začala stáčet směrem dolů. Asi půl kilo každý týden. Takový pravidelně sestupující graf je ta nejlepší motivace, kterou můžete dostat. A tak to šlo několik měsíců. Přibližně po roce jsem měl dole 25 kg. Bylo to, jako když dostanete nové tělo. Oblíbené košile, které jsem z jakési piety schovával ve skříni, najednou byly opět použitelné. Já a moje několik let nenošené kalhoty jsme se opět našli po letech jako staří přátelé. Jako bonus, který jsem ani nečekal, byl znovu kvalitní spánek - bez probouzení kvůli chrápání a dušení.

Ale přineslo to i negativa. Když jsem se po delší odmlce objevil mezi přáteli v hospůdce, přivítali mne s křečovitým úsměvem:
- Ty vole, ty jsi nemocnej!
- Ale kdepak, dlouho jsem se necítil tak dobře!
- Nekecej, vždyť ty jsi úplně jinej a smrt ti kouká z očí.
Nebo tchýně varovala manželku:
- Ten ti uteče z jinou. To není jinak možný.
- Neuteču! Naopak nás to zase začalo bavit, jako za mlada.

Vzpomněl jsem si na slova babičky: tlustí budou hubení, a hubení budou studení. Takže bylo potřeba v určité fázi s hubnutím přestat, a zaměřit se na udržení rozumné hmotnosti. To je stejně veselá etapa, jako předchozí hubnutí. Skoro bych to přirovnal k abstinenci. Můžete abstinovat několik let, ale pořád zůstáváte alkoholikem. Stejně tak bývalý tlouštík. Stále bude kolem Vás plno gastronomických nástrah. I když jsem opět trochu přibral, přesto už dodržuji některé zvyky, jako nepřisolovat, nepřislaďovat. Kávu bez cukru si opravdu vychutnávám. Pivo si dám vyjímečně, o to víc si ho užiju. A když alkohol, tak bílé víno. Naučil jsem se díky tomu i něco málo o vínu, takže v mém případě vítězí suchá vína. Všem, kteří uvažujete o radikální změně váhy a životního stylu, to vřele doporučuji. Něco ztratíte (hlavně ta kila) a hodně získáte.
 

Smutný pán ze slepé uličky

14. ledna 2018 v 14:32 | bs |  Společnost
Mám známého, souseda, bydlícího o pár ulic vedle. Vzhledem k jeho problému, který vysvětlím v dalším textu, mu budu říkat pan Smutný. Jeho domek se nachází v rezidenční čtvrti mimo centrum města, na konci slepé uličky. V uličce je ještě několik jiných domků. S velkou opatrností se tam můžete vyhnout protijedoucímu vozidlu. Pro neřidiče dodávám, že zastavit můžete i v takovéto uličce, když potřebujete někoho vysadit či něco naložit, ale vzápětí odjedete. Nesmíte ale provádět stání, jakože byste prováděli něco nad dobu dovolenou pro zastavení. Například tam nechali auto parkovat po celý den či noc. A to proto, že vedle vašeho vozidla by nebylo místo pro dva jízdní pruhy.
Ulička je navíc v obytné zóně. A to samo o sobě znamená, že můžete provádět stání jen na místech určené pro parkování. Omlouvám se za předchozí nudný výklad a zjednodušení. Pro putinkáře: přesné výrazy najdete v zákoně O provozu na pozemních komunikacích. K našemu dalšímu pokračování to ale snad postačí.


Ilustrační foto.

Často jezdím autem za panem Smutným. Skoro vždy, hned na začátku uličky, kde můj známý bydlí, stojí auto. Nikdo do něj nenastupuje ani nevystupuje. Jen tam stojí, nebo-li provádí stání, slovy zákona. Často tam jsou i dvě auta za sebou. Obě auta patří pánovi, který bydlí hned na začátku uličky. Protože svými auty ucpává vjezd do uličky, budu mu říkat pan Špunt. Po nějaké době jsem se zeptal svého známého, jestli mu to nevadí: "A co když nakonci uličky, kde bydlíš, bude hořet, hasiči ti budou moci akorát tak zamávat."

"Už jsme všechno zkoušeli," můj známý si jen povzdechl, "domlouvali a přemlouvali, ale jen nad tím mávnul rukou. Auta přeparkuje, jen když mají přijet popeláři. Potom je tam zase zaparkuje."

Hned za rohem, asi tak 30 metrů od vjezdu do uličky, je parkoviště. Vždy je tam několik volných míst. Jde asi jen o pohodlnost ujít pár metrů. Nebo pan Špunt neumí do garáže najet a opět z ní vyjet. A proto několik ostatních rodin, žijící v uličce, musí trpět pohodlností a neschopností pana Špunta - ujít pár metrů navíc, či jeho neumětelstvím zaparkovat do vlastní garáže.

Nedávno jsem pana Smutného vezl domů. A opět na začátku uličky byla zaparkovaná dvě auta, patřící panu Špuntovi. Zeptal jsem se: "Tak pořád jste s tím nic neudělali?"

"A co bychom mohli? S tím nic neuděláš, on je prostě takovej..." vzdychnul si pan Smutný.

Nedal jsem se: "Tak to nahlaste třeba měšťákům, dostane pokutu, podruhé botičku, já nevím, třeba mu to dojde, jakej je pabl."

Pan Smutný se zamyslel: "No jo, to bych ale byl udavač, to bych se musel jít z toho vyzpovídat."

Udavač - slovo temné jako mrak, které překryje Slunce. Slovo, při kterém se nám zobrazí scény z klasických filmů jako Atentát, Vyšší princip. Nikdo nemá rád práskače, bonzáky. Slova vzbuzující veskrze negativní pocity.

Protože znám pan Smutného, vím, že to myslel vážně. Je to věřící člověk. Chodí také pravidelně do kostela. Já takový nejsem. Možná mu i trochu závidím, ale vychován jsem byl jinak. To už nezměním. A teď bych si připadal jako pokrytec, kdybych měl začít chodit na mši. Jednou jsem se panu Smutnému svěřil s čímsi, co mě velmi, opravdu velmi trápilo. A on mi na to odpověděl: "Budu se za tebe modlit."

Kdyby to řekl kdokoliv jiný, bral bych to jako vtip. Ale v té chvíli, a vlastně pořád, cítím sílu těch slov.

Přemýšlím o jeho výroku, že nechce být udavač. I na to, že už ve školce nám říkali, že žalovat se nemá. A že nikdo nejsme dokonalí. Ale také na to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Když někdo udá někoho jen proto, že mu cosi závidí, nebo aby získal nějaký prospěch, či jen pocit, že to někomu pěkně zavařil, tak to asi není dobré. Když udáte někoho, kdo se chystá zjevně udělat něco špatného, zapálit dům, dát bombu někam, měli byste také mít špatné svědomí? Je udání jako udání? Když pan Špunt blokuje polovinu už tak úzké uličky, a byl na to už několikrát sousedy upozorněn, je špatné to udat policii? A změní se něco, když místo udání, použijeme neutrálněji znějící oznámení, informování? Fakticky je to, myslím, stále totéž. Nebo se to bude řešit až poté, co hasiči neprojedou k požáru...?

Čas prezidentů

7. ledna 2018 v 23:08 | bs |  Společnost
V naší zemičce se blíží termín dalších prezidentských voleb. Ať už chci nebo ne, dostávají se mi do ucha rozhovory s kandidáty a do zorného pole obrázky a zprávy o těch, kteří by se rádi stali nájemníky Hradu. Současného nájemníka nehodnotím tak kriticky, jako někteří jeho zavilí odpůrci. Něco z jeho skutků se mi nelíbilo, něco lze přejít, s něčím lze i souhlasit. Jak říká jedno starořecké přísloví: vyřčené slovo je jako šíp, už nelze vrátit zpět. A současný prezident si střílení šípů vyloženě užívá a má jich plný toulec. Nechci ale rozebírat skutky současného prezidenta. Spíše chci zapátrat v paměti, jaké mám vzpomínky na minulé československé a později české prezidenty. Za půlstoletí života už jich pár bylo.

Ilustrační foto - Čas prezidentů

Narodil jsem se za prezidenta Antonína Novotného, celkem logicky žádnou osobní vzpomínku na něj nemám. V době kdy doúřadoval, v politice vrcholilo "pražské jaro", které mělo být zakončené sovětským létem, ale já měl docela jiné starosti. A tohle všechno co se zrovna peklo, mělo ovlivňovat až moje další roky.

První vzpomínka je ze školky, kdy při příležitosti snad narozenin nebo jiné příležitosti týkající se Ludvíka Svobody, se pořádala besídka s dětmi i s rodiči. Pod obrazem prezidenta Svobody nás souška vychovatelka vyzvala, abychom prezidentovi Svobodovi popřáli nějaké přání. Nevím co mě to napadlo, ale přihlásil jsem se, a vyhrkl:

"Přeji mu, aby chytil nějakou hodně velkou rybu!"

Matně si vzpomínám, že to způsobilo rozpaky všech přítomných, všechno stichlo, kamarádka Maruška se rozplakala. Nejsem si jist, zda to nezpůsobilo předčasný konec besídky. Tehdy, dětským pohledem, mi postava a vzhled prezidenta Svobody připomínala nějaký dříve zahlédnutý obrázek rybářů z výlovu rybníků, pořádný chlapy v pláštích a s nářadím v rukou, kteří ovládají dokonale svoje řemeslo.

Potom přišel Gustáv Husák, na obraze ve školních třídách mě doprovázel celou základní i střední školu. Před jménem měl Dr. a vypadalo to, že už je to definitivní. Žádný jiný prezident už nebude. Z pohledu historiků myslím zajímavá postava, už hodně později zhlédnutý dokument o něm byl dost zajímavý. Husáka jsem viděl na vlastní oči dvakrát. Jednou jsme procházeli Brnem, a poblíž ul.České projela papalášská kolona a z okénka nám zamával Husák. Podruhé, o něco později v Praze na Letné, při příležitosti poslední Spartakiády. Jako divák jsem procházel kolem tribuny, kde bylo snad celé politbyro v čele s Husákem, a navzájem si lid a vládci mávali. O čtyři roky později vyměnil lid mávátka za klíče - děkujeme, odejděte - a přišli noví vládci.

Začátkem 90tých let v hospodě U Černého vola, jen kousek od Pražského hradu, jsem cestou na záchodek míjel stůl, kde kouřil, popíjel pivo a s někým debatoval Václav Havel, t.č. prezident. Naše pohledy se krátce potkaly. Už nevím, jestli v té chvíli byl prezidentem ještě Československé socialistické republiky nebo už České a Slovenské federativní Republiky. Ano, to je ten pán, po kterém se dnes jmenuje mezinárodní letiště v Praze. I když on by si možná víc přál, aby se po něm jmenovala nějaká pořádná hospoda, ve které se cítil jistější, než v letadle.

Plus mínus tou dobou jsem náhodně procházel přes jedno městské náměstí. Aniž bych to věděl, zrovna v té chvíli tam končil předvolební mítink, kde jako hlavní řečník dokončil projev tehdejší ministr financí Václav Klaus. Náhoda tomu chtěla, že zrovna když odcházel z tribuny, utvořil se špalír a já se ocitnul tváří tvář Klausovi. Co teď? Natáhl jsem k němu ruku a vůbec netušíc co v dalším okamžiku řeknu, jsem jen zvědavě poslouchal svůj hlas:

"Hodně štěstí!"
"Dě-ku-ji!", potřásl mi rukou budoucí další prezident a podíval se mi do očí. A znělo to jako od Ludvíka XIV., Krále Slunce.

Mno, mohlo to být taky mnohem horší, mohl jsem mu také popřát nějakou tu rybu. Přesto mám od té doby takový divný pocit, že mu to štěstí přineslo.

Po Králi Slunce, pardon Klausovi, přišel král kabaretů a ten, který by si pro bonmot koleno nechal vrtat. Miloše Zemana jsem osobně zatím nepotkal, tak nemohu dát k dobru žádnou historku. To stejné platí ale i o něm. Ale šance zatím je, máme přece před volbami, a náhoda pracuje stále.

Ať už bude prvním z úředníků v naší "res publica" kdokoliv, měl by umět šířit kolem sebe pozitivní náladu a občastňovat spoluobčany svou autoritou a moudrostí. Neměl by suplovat krále či císaře, nesídlit na Hradě, a nekráčet za zvuků fanfár jako faraon (tzv. fanfarón :-) s očekáváním, že se mu každý k zemi pokloní. Ubylo by tak možná excentriků, kteří si úřad prezidenta spojují s polobožstvím či více. A možná by neškodila také prezidentka, ale zatím se žádná taková kandidátka v médiích nezjevila, škoda.
A klanět bychom se mohli třeba..., třeba v muzeu NW Präsidentovi, prvnímu sériově vyráběnému automobilu se spalovacím motorem na našem území. Králem mezi automobily.
 


Bitcoin mánie. Jak vydělat na kryptoměnách - a o co vlastně jde?

29. prosince 2017 v 18:06 | bs |  Internet a PC
V článku se dozvíte stručné vysvětlení, co jsou kryptoměny, a hlavně - jak k nim přijít a něco na tom vydělat :-)

Jistě jste si v posledních době všimli, jak přibylo článků o bitcoinech. O zoufalém chlápkovi, který vyhodil hardisk z roku (+/-) 2012, na kterém měl pár bitcoinů. V tehdejším kurzu desítky dolarů (čert to vem), v dnešním kurzu ale již několik miliónů... a to je fakt na mašli :-) Takže hodně lidí teď zbystřilo a má zájem o bitcoiny, ale mají jen mlhavou představu, o co jde. Rozhodně bych se to nepokoušel vysvětlit mé babičce - ta je příliš moudrá na to, aby s něčím takovým ztrácela čas.


Bitcoin (BTC) je systém vyvinutý v roce 2008 někým, kdo si říká Satoshi Nakamoto. Může to být jeden člověk, ale taky skupina. Uvažovalo se dokonce, že to může být Elon Musk (SpaceX), ten to ale popřel. Přitom ale staví rakety, aby mohl strávit důchod na Marsu. Zpět ale k tématu: transakce probíhají přímo systémem peer-to-peer, bez prostředníků, pouze se technickým způsobem ověří a potvrdí. Bitcoin je decentralizovaná měna, která se nedá žádným centrálním způsobem (státy, banky, autor systému, uživatelé) ovlivňovat.

Kromě bitcoinů vznikly na podobném nebo odlišném principu také jiné kryptoměny, např.ethereum, litecoin, zcash a dash. Nejnověji také český eTolar, o tom více na konci článku.

Bitcoiny a další kryptoměny se uchovávají ve speciálních virtuálních peněženkách. Mě se osvědčila virtuální peněženka Electrum, ale je spousta jiných. V praxi je to prográmek, který si stáhnete do PC. A jako s aplikací se s ní také pracuje. Až vyděláte nějaké zlomky BTC, můžete si svůj výdělek do peněženky převést. A potom už můžete nakupovat v eshopech, převést si je na české koruny, eura a nebo... počkat si nějakou dobu. A když budete mít štěstí, několikanásobně svůj vklad zhodnotit.

Bitcoiny vznikají pomocí mining (těžby), ti kteří bitcoiny těží, jsou miners (horníci). Mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá: nemusíte kvůli bitcoinům sfárat do dolů, to fakt ne! Těžba znamená, že Váš počítač řeší nějaký matematický problém (a tím vytvoří nový tzv.blok). Odměnou za vyřešení bloku je vznik nových bitcoinů. Například v prvních 4 letech bylo vytvořeno něco kolem 10 500 000 mincí BTC a každé 4 roky poté se tato částka zmenšuje na polovinu. A ta špatná zpráva: zapomeňte na to, že byste dnes vytěžili něco na svém domácím PC, takové těžení je považováno za mrtvé a nevýdělečné kvůli nízké efektivitě (počet matematických operací za sek. vs. spotřeba elektřiny). Čím víc bitcoinů je vytěženo, tím větší nároky na HW to má. Dnešní těžař má jakousi šanci, když se připojí do skupiny jiných těžařů, tzv. poolu. Musí mít ale ASIC zařízení (něco jako specializovaný silný PC), a jeho odměnou je poměrná část jeho podílu na těžbě, minus nějaký ten poplatek.

Takže co nám zbývá? Jak se dostat k bitcoinům? Další možností je koupit si BTC ve směnárně nebo ve specializovaném bankomatu (ve větších městech). Ale pokud nechcete utrácet Vaši těžce, v potu tváře nabytou skutečnou měnu, je tu ještě další možnost.
Existují systémy, kde si můžete nějaký ten zlomek BTC vydělat. Po řadě pokusů a omylů, podvodných webech apod. se mi osvědčil Moon Bitcoin. O co jde? Jednak je to virtuální on-line peněženka (CoinPot) a současně nástroj na získání BTC. Po jednoduché registraci (stačí jen email, kam Vám přijde potvrzovací link) získáte přístup do jednoduchého, intuitivního rozhraní. A potom stačí jen mít puštěné PC, sledovat jak Vám přibývají tzv. satoshi (malý zlomek BTC) a aspoň jednou denně nazapomenout kliknout (claim now) na vybrání výdělku, který je přesunut do peněženky CoinPot. Klikat můžete každých 5 minut, ale stačí párkrát za den, minimálně aspoň jednou za den (není ale podmínkou), abyste nepřišli o bonus. I kdybyste několik dní nemohli kliknout, o nic nepřijdete, dosavadní výdělek je stále ve vaší peněžence.
Tip: větší příliv satoshi můžete docílit aktivací Run mining bonus (lze kdykoliv vypnout a opět zapnout). Tím dovolíte, aby se Vaše PC podílelo na těžení BTC. A přitom nemusíte kupovat drahé HW a být členem žádného poolu! Já mám nastavení využití CPU na medium a není to při běžné práci vůbec znát.
Z CoinPot můžete později provádět platby, nebo přesunout své BTC do jiné peněženky, např. Electrum, což je bezpečnější. Nezapomínejte, jde o virtuální měnu, a hackeři čas od času vyberou on-line peněženky i na sebelíp zabezpečených webech.

Co se týče výdělku. Boháče to z Vás přes noc neudělá, ale za pár týdnů, měsíců budete majiteli několika zlomků BTC. Na vyzkoušení a seznámení se, jak pracovat, přesouvat a platit virtuální kryptoměnou není Moon Bitcoin tak špatná volba.

Úplnou novinkou je česká kryptoměna eTolar. Pokud čtete tento článek ještě před koncem roku 2017, můžete si 10.000 eTolarů nakoupit za cenu 15 Kč + cena SMS. Pokud se systém ujme, můžou se Vám v dalším období zhodnotit. Vždyť i BTC začínal na zlomcích USD, na začátku roku 2017 pod 1000 USD, a dnes (12/2017) se cena pohybuje okolo 19 000 USD, to je kolem půl miliónu Kč !

Kam dál